🌙 Romantika zapadajícího Slunce

S končícím dnem vcházíš pod koruny Magického lesa. Vůně teplé půdy a pryskyřice se mísí s lehkým vánkem soumraku. Tvé kroky se tiší, zpomalují, jako by se samy ladily na klidný tep lesa. Zastavíš se, necháš oči sklouznout po kmenech vzrostlých Stromků a vybereš si ten, který Tě volá, jehož sílu cítíš i na dálku.

Uvelebíš se mezi jeho kořeny a zády se opřeš o rozehřátý kmen. Pod dlaněmi vnímáš jemné chvění – tep života, který pod kůrou plyne jako skrytý tok řeky. Každý nádech se stává hlubším, každý okamžik pomalejším. Nebe mění barvu, zlaté paprsky mizí za horizontem a první hvězdy se nesměle objevují mezi větvemi.

Vedle Tebe se ozve jemné uchechtnutí. Otočíš se a potkáš se s pobavenýma očima Trolla. „Teď teprve něco uvidíš,“ pronese a lehkým gestem zahrne celé okolí. „Les nikdy nespí. Jen střídá svůj rytmus.“

🌅 Lesní soumrak

Vzduch je teplý, ale už v něm cítíš první doteky nočního chladu.

V mlází se ukládá k odpočinku malé stádo laní s několika koloušky. Ty si i ve spánku – či spíše přerušované dřímotě – udržují naprostý přehled o svém okolí. Každé zašustění listí je přiměje otevřít oči a natočit uši, než se znovu ponoří do lehkého spánku.

O kousek dál, z nory pod kořeny Nádherné Zelené, vylézá Jezevec. Protáhne se, vyhrabe si z půdy pár šťavnatých kořínků a s tichou jistotou pokračuje na noční pouť za potravou.

„Zvířata dobře ví, kdy přichází jejich čas,“ pronese Troll tiše.

V dutině Dřevěné Skály se zalesknou dvě jantarová jezírka. Sýček se rozhlédne do všech směrů, roztáhne křídla a neslyšně proletí skulinkou mezi větvemi. Jeho svět je tkaný větrem a zvuky – jemného pohybu Myšice mezi kořeny i letu listu, snášejícího se k zemi.

🌕 Když měsíc rozlije světlo své po kraji…

Luna zatím vystoupala vysoko nad koruny Stromků, její světlo se odráží od listů jako třpytky stříbra. Ve volném prostoru mezi větvemi se mihne první stín a po chvilce se k němu přidá několik dalších. Netopýři začínají svůj fascinující tanec, plný akrobatických výkrutů i bleskové změny směru. Echolokace jim vykresluje neviditelnou mapu, která je bezchybně vede i v naprosté temnotě.

Pod Zelenou Vrbou se z bahnitého jezírka ozve spokojené zamručení. Kanec se právě ponořil do své lázně a s přivřenýma očima si užívá noční koupel.

Troll si tiše mlaskne. „To je blaho, což? Noční les zkrátka šeptá jiným jazykem,“, pousměje se a dál pozoruje noční rej.

🌅 Magické šírání

Je nejtemnější chvíle noci a chlad stále sílí. I Plch s poslední bobulí zmizel v rozsoše Srdce Tygra a stulil se do klubíčka. I Tebe jímá ospalost a oči se sami zavírají... Posledním pohledem si všimneš světlající oblohy na východě – to se šíráním hlásí nový den.

Do ticha zazní Kos, pak se přidá Drozd, Sýkorka – a najednou zní koncert nového dne, ranní píseň celého lesa. S překvapením vstáváš s přemírou energie a dobré nálady. S magickou grácií vykoukne vršek zářivého kotouče a do očí Ti zasvítí první paprsek. Jako by Slunce dnes vycházelo právě pro Tebe. Kouzelné vteřiny se přelévají, čas cítíš jako zalitý v medu. Vypadá, jako když Slunko šplhá po větvích rozložitého Stromku na kraji lesa, a barví jej do oslepujícího zlatého hávu. Už rozumíš, proč zrovna tomuto Strážci východního cípu lesa přezdívají Požehnání Slunce.

Jen co se Sluníčko usadí na obloze celé, melodie i rytmus lesa se opět mění. Jako by se kouzlo hluboké noci a časného jitra vypařilo pod hřejivým zlatým dotekem a všechno před tím byl jen sen…

Troll se protáhne, zamne si kamennou bradu a koutkem oka na Tebe pohlédne. „Tak už rozumíš řeči lesa? Vše tu má své místo a okamžik. I Ty.“ Pokývnutím se rozloučí a odchází svou cestou…

🌳 Jaký byl spánek pod ochranou Tvého Stromku Života? 🌲