🦊 Liščí ráno

V poklidném ranním lese se první sluneční paprsky propletly mezi větvemi a rozzářily kapky rosy jako drahokamy. Zvědavé Lišče, sotva pár měsíců staré, se vyhrabalo z rodné nory pod olbřímím Srdcem Lesa, protáhlo se, zavrtělo huňatým ocáskem a zvedlo čumáček do vánku.

Dnes bylo něco jinak. Cítilo, že dnes ho čeká dobrodružství.

🐾 Volání neznámé stezky

Les byl klidný, ale plný šepotu, cvrlikání a ptačích písní. Každý Strom, každý mechový polštář vyprávěl svůj příběh. Ale Lišče? To nemělo čas naslouchat! Bylo na lovu – ne, ne kořisti, ale radosti. Chvíli poskakovalo přes kameny v bystřině Živé Vody, chvíli prolézalo hustým mlázím, jindy zkusmo lovilo malé broučky. Představovalo si, že je zkušený lovec, stejně jako jeho matka. Ale na to si ještě bude muset chvíli počkat – liščata se učí lovit hrou a pozorováním dospělých, a zatímco jejich rodiče dokážou přesně spočítat počet myší na poli, liščecí strategie je zatím poněkud... chaotická.

Až najednou...

Hup!

Tlapky se mu svezly po vlhké kůře padlého stromu a než vyslovíš lištička v kapradí, skutálelo se do měkkého mechu.

„No toto!“ otřepalo se a rozhlédlo se kolem.

Les byl stále poklidný, slunce kreslilo magické obrazce stínohrou listí a jehličí, ale něco bylo jinak... Lišče zjistilo, že je daleko od míst, která zná. Jeho bystrý čumáček neobjevil žádnou známou stopu. Bylo ztracené.

🌳 Přání pod korunou Stromů

Lišče chvíli zmateně pobíhalo, hledalo cokoliv známého – vůni matky, stopu bratříčka nebo otisk vlastních tlapek. Ale nic. Unaveně se posadilo do měkkých mechových polštářů a povzdechlo si. Najednou mělo v srdci jen jediné přání – chtělo domů…

A jakmile si to pomyslelo, v mechu před ním se něco pohnulo.

🍀 Zázrak Magického lesa

Ze země před Liščetem vyrašil miniaturní Stromeček! Ale ne obyčejný – jeho lístky se třpytily teplými odstíny oranžové a zlaté, stejně jako liščí kožíšek. Slunce se od nich odráželo a rozehrávalo na lesní půdě světelnou hru zlatavých prasátek. Lišče na něj fascinovaně hledělo, pohlceno zázrakem nového života a hrou světla úplně zapomnělo na svá trápení.

Když Stromeček plně rozvinul svou korunu, zavlnil se v jemném vánku, jako by se usmíval. Lišče začalo radostně lovit sluneční prasátka, skákat na ně z kamínků, pařezů i mechem obrostlého kmene. A v té hře najednou uvidělo něco známého – otisky svých vlastních tlapek na druhé straně kmene!

Mělo cestu zpátky!

Plné radosti chtělo seskočit a běžet domů – ale zarazilo se a ohlédlo se na Stromeček. Ten se spokojeně pohupoval, listy mu jiskřily na Slunci. Byl součástí Magického lesa a přesto jiný, patřil i Liščeti. „Je to moje Štěstíčko,“ pomyslelo si, „budu mu říkat - Ohnivý Olivín.“

Rozloučilo se pohledem a vyrazilo zpět ke své noře, do bezpečí.

🦉 Pohled z výšky

Z povzdálí sledoval celou scénku Vychechtaný Troll a spokojeně si poškrábal svou kamennou bradu. „Jak jsou ta liščata kouzelná,“ pomyslel si. „Ani chvilku nepostojí!“

Pohlédl na Srdce Lesa, starého přítele, který svým kořáním hlídal liščí noru. I on dával na Lišče pozor. Byli věrnými druhy již tolik liščích generací a vždy si rádi popovídají… Ale dnes, dnes stačil příběh Liščete a malého zázraku, splněného přání. „No, je to spíš velký zázrak, když se splní přání“, pomyslí si Troll. „Navíc,“ zabrumlá si s úsměvem, „jako přání, i každý Strom je nejdřív maličký – a nikdo neví, v co nakonec vyroste.“

A zatímco Lišče mizelo v noře mezi kořeny, oba dál pečovali o svůj pohádkový svět Magického lesa – kde každé přání, byť sebemenší, má své místo k zakořenění.